Tento článek píšu u
příležitosti prvních narozenin svého ročního kupónu, který jsem si zapomněla
prodloužit, a proto už týden jezdím načerno. Zatím bez ztráty kytičky.
Mohla bych si postěžovat na
to, že nové linky tramvají jsou hrozné, nové linky autobusů ještě horší a
intervaly nočních spojů zrovna tak. Ale to nejsou, takže to neudělám. Na
střední jsem byla šťastná a můj život dával smysl, když jsem přišla na zastávku
a autobus jel za čtvrt hodiny, teď mi patnáct minut čekání připadá jako celá
věčnost a totální ztráta času. Už jsem Prahou rozmazlená.
Pražská hromadná doprava
ovšem není jen úžasná. V prvé řadě, cestuje v ní kromě mě ještě
milion dalších lidí, lačných narušit mou osobní bublinu svou přítomností,
smradem nebo stupidními rozhovory. Kdy je společensky přijatelné začít na
spolucestující křičet, že jsou úplně debilní a že si ten půlhodinový
telefonický rozhovor můžou dokončit kdekoliv, jen ne ve stejném tramvajovém
voze? Asi nikdy. Kdykoliv si zapomenu sluchátka nebo mám vybitý telefon, tiše
trpím a odpočítávám zastávky.
Taky mám problém se
vstáváním. S tím ranním bojuju od školky, s tím ze sedadla až
poslední dobou. Z počátku jsem byla akční a vyskakovala před každou
pětačtyřicátnicí, což si obvykle vysloužilo pohled
„vypadám-že-jsem-stará-nebo-co?“, takže jsem to značně omezila. Teď si vstávání
šetřím pro věkovou kategorii 60+, nicméně ani tam se nesetkávám vždy
s úspěchem. „Seďte, já jedu jenom jednu zastávku,“ usazuje mě vetchá
stařenka o holi. Jasně, super, ale vás neodsuzuje pohledem celý vagón, zatímco
se sotva držíte tyče. Pomalu sklouzávám k cynickému nevstávání, dokud mě
někdo vysloveně nepožádá o opak.
Ještě o něco víc mně ovšem
děsí situace, že někdo uvolní místo mně.
Což se v dnešní době emancipace, kdy ženy na podpatcích stojí, zatímco
tvrdě pracující muži relaxují na sedačkách, naštěstí moc nestává. Přesto mi
jednou nabídl své sedadlo chlápek s mírně skelným pohledem. S díky
jsem odmítla, ale on se nenechal odbýt – prý když čekám, tak se musím šetřit.
Jak čekám – jo aha. Mlčky jsem si rezignovaně sedla a mých dvaapadesát kilo se
spolu s plochým břichem jednoznačně shodly, že ty šaty, co mám na sobě,
musím po návratu domů bezpodmínečně spálit.
Za ten rok jsem nasbírala
taky několik historek z nočních autobusů. Když jsem byla malá, dělalo se
mi špatně při každé cestě autobusem nad třicet kilometrů. Dodnes si vzpomínám,
jak jsem cestou na plavání ve třetí třídě zvracela do igelitky, jen abych
vzápětí zjistila, že v té igelitce je díra a... Netřeba dalších
podrobností, nicméně bych měla poslat květinu paní učitelce, která to tenkrát
uklízela. Ale to jsem odbočila. Znáte tu situaci, kdy ve tři hodiny ráno
netoužíte po ničem jiném, než jet domů, dát si teplou sprchu a usnout? Brání
vám v tom jen jediná skutečnost, a to ta, že je všední den, a noční
autobusy nejezdí jednou za dvacet minut, ale za hodinu, a když ten autobus
konečně přijede a dokonce se v něm najde i místo k sezení vedle
relativně neškodně vypadajícího nerda, který většinu cesty pospává, tak tento
zmíněný nerd začne někde za Holešovicema vydávat podezřelé chroptivé zvuky,
následně potáhne a začne si zvracet přímo do dlaní, ne na zem, ale tak, aby se
to o jeho ruce pořádně rozprsklo a vy cítíte, jak se miniaturní kapičky jeho
zvratků odrážejí a dopadají přímo na vaši kůži, oblečení a kabelku. To už ale
nerd bez jediného slůvka omluvy (promiň, že jsem tě poblil, milá neznámá, by
úplně stačilo!) urychleně vystupuje a vy si můžete jen sednout na opačný konec
autobusu a těšit se na sprchu ještě o něco intenzivněji. Však mu to karma někdy
vrátí.
