Žiju: S hejtry a hejty

„Koukal jsem na ten tvůj blog. Je pěkně hnusnej.“

I know, right? Kdybych ho chtěla mít pěknej, dala bych si sem nějakou krásnou roztomilou šablonu plnou kytiček, poníků a patkovýho písma a první článek by obsahoval video, kde se pět minut usmívám do kamery. Bohužel, pokud nejste fashion bloggerka, vzhledem blogu uděláte dojem akorát na grafiky a web designery, nehledě na to, že nezakryje, když píšete blbě. A o obsah by mělo jít především, i když chápu, že v 21. století spousta lidí nezvládne zpracovat psaný text a radši si pustí to video, kde zmalovaná holka pět minut vykládá o rtěnkách nebo nerdík hraje po stodvacáté Mafii 2.

Nehledě na to, viděli jste snad někdy eskalátor, co by byl pěknej? Ne. Všechny jsou šedý, depresivní, žerou tkaničky u bot, když je potřebujete, tak nejezděj, a minimálně jednou se vám zdálo, že z nich padáte a se škubnutím jste se probudili. Já jsem taky šedá a depresivní a moc líná na to, abych vymýšlela a tvořila oku lahodící vzhled. Vrcholem mojí snahy je zarovnat si text do bloku. Takže sorry, jestli jste ode mě čekali umělecké dílo. Já ho od sebe teda nečekala.

Život mě naučil nečekat od ničeho a nikoho příliš mnoho. Dřív jsem měla na všechny vysoké nároky a ty nejvyšší na sebe, což ze mě dělalo vystresovanou trosku, která se hroutila z každé trojky z matiky, pupínku a ujetého autobusu (takže tak třikrát denně). Časem jsem ovšem zjistila, že mít nízká očekávání se vyplatí – pak vás lidé můžou překvapit jen pozitivně, a pokud nesplní ani ty minimální nároky, můžete je plným právem nenávidět. A co víc, tu nenávist si pořádně užít. Lidi mi sice občas tvrdí, že jsem hodně negativní, ale myslím, že jsem akorát realista a dokážu z negativismu těžit.

To, že někoho pochválíte, udělá radost především adresátovi, ale takový upřímně vypuštěný jed zahřeje u srdíčka hlavně vás. Proto chci v ulicích víc tlustých holek v legínách s obočím namalovaným lihovkou. Víc hipsterů s drdůlkem a ponožkama v sandálech. Víc turistů fotících si Národní divadlo, zrovna když spěchám a můžu je rozrážet lokty a kabelkou. Víc dementních lidí v diskuzích na facebooku a Novinkách. Někdo má jako duševní potravu Platóna, já se koukám na reklamy Alzy a živím se tím, jak hrozné, marné a idiotské mohou věci být. Pomáhá to. Takže krásný nenávistný den i vám.

Žiju: Se svou sociální fóbií

Bát se je prý přirozené a znak toho, že máte pud sebezáchovy. Jestli je to pravda, jsem zřejmě nejpřirozenější a nejopatrnější člověk na světě. Kromě relativně běžných fobií, jako je strach z výšky, smrti nebo hmyzu, mi život znepříjemňuje především jedna konkrétní, a to fobie z lidí. Lidem se totiž na rozdíl od výškových budov nebo brouků nedá nijak vyhnout, naopak jsou pro přežití ve společnosti poněkud zásadní.

Nezvládám mluvit na veřejnosti, byť je veřejností pouhá třída ve škole, kde polovina lidí spí a druhá polovina stejně neposlouchá, co říkám. Můžu si projev dvacetkrát zkusit před zrcadlem, vyšperkovat ho úžasně propracovanými a vtipnými frázemi, a když dojde na věc, můj mozek ohlásí výpadek proudu a já se uchýlím k blábolení, eeeh, takže, prostě, vlastně, v podstatě, děkuji za pozornost. Nedej bože, aby snad v publiku někdo doopravdy poslouchal a zeptal se mě na otázku, na kterou nejsem připravená. Tato vlastnost poněkud komplikuje taky situace, kdy se mám cizímu člověku prodat na nějakém osobním pohovoru. Samotný stres z toho, že mluvím s někým, koho jsem potkala před pěti minutami, naprosto zastíní to, že jsem vlastně chytrá, úžasná, šikovná a každý mě ve své firmě potřebuje.

Nenávidím i telefonování. Ještě s odporem přežiju, když ho mám zvednout, ale nepřichází v úvahu, abych někomu volala já. „Musíš si prostě říct, že ten člověk na druhý straně nesnáší telefonování úplně stejně jako ty,“ říkali, „nebo si prostě nacvič, co řekneš, a drž se scénáře.“ Osoba na druhé straně ovšem obvykle nespolupracuje a od scénáře se naprosto odchýlí, zatímco já pochoduji nervózně po bytě, potí se mi ruce, obličej, potí se mi všechno a cosi rozpačitě koktám. Proto se telefonním hovorům téměř bez výjimek vyhýbám a v menší míře si tuto hereckou etudu odbývám pokaždé i tehdy, když píšu někomu cizímu mail nebo zprávu na facebooku, kterou samozřejmě přibližně stokrát upravím, i když recipient věnuje jejímu čtení zhruba půl minuty a je mu její důmyslná formulace úplně ukradená. Tato varianta navíc zahrnuje to, že si zprávu po odeslání tak dvacetkrát přečtu s tím, že si druhá strana zaručeně musí myslet, že jsem idiot a nikdy na ni neodpoví.

Byť jsem se jako dítě naopak spíš předváděla, jakési náznaky byly patrné už tehdy. Pokud u nás byla návštěva, radši jsem tři hodiny nešla na záchod a nevystrčila nos z pokoje, abych náhodou nepotkala někoho cizího. Rodiče, v marné snaze vychovat ze mě samostatnou bytost, mi občas vrazili dvacetikorunu, ať si dojdu sama koupit zmrzlinu nebo samolepky. Normální děti se zřejmě překonají, seberou se a na paní prodavačku roztomile zašišlají, že si dají jahodovou, já však dilema řešila zásadně prohlášením, že na tu zmrzlinu vlastně nemám vůbec chuť – nicméně trauma z toho, že nemám samolepky s Harrym Potterem, ve mně hlodá doteď.

Naštěstí! pro asociály jako já v moderní internetové době existují nejrůznější služby, které umožňují vyřídit základní záležitosti i bez toho, abych musela jednat s živou osobou. Jen díky Dáme jídlo, Známý lékař, Rohlíku, Uberu a podobným jsem na sociální fóbii ještě neumřela, ať už hlady nebo kvůli tomu, že mi ujelo poslední metro někde na Hájích a vůbec nevím, kde jsem a jak se dostat domů bez toho, abych se musela někoho zeptat, nedej bože telefonovat na dispečink taxíků. 

Dneska jsem řekla vtip a nikdo se nezasmál