Žiju: Jako brejlounek

Dostala jsem je ve druhé třídě, takže si vlastně už moc nepamatuju, jaké to je, žít bez nich. Paralelní vesmír, kde se každé ráno vzbudím jako v reklamě, protřu si oči a – vidím. Žádné šátrání po brýlích, žádná čtvrthodinka v koupelně u zrcadla se saháním do očí, nasazováním čoček, škrábáním v očích, opětovném nasazování čoček. Určitě je to i jinak skvělý vesmír, kde holky během menstruace nosí bílé kalhoty, váš účes stále drží a kamarádky nosí Perwoll i do divadla v malém psaníčku.

Ač mi brýle opravily zrak, myslím, že v nich tkví podstata toho, proč mi tak nejdou sporty. V sedmi letech mi maminka vštípila, že je to hodně drahá věc, takže se nemám opovažovat je rozbít. Na hodinu tělocviku jsem si je teda sundala, jenže předpokladem toho, abyste nebyli úplně marní v míčových sportech, je, no, alespoň vidět míč. A já viděla sotva nějaké barevné šmouhy, které představovaly moje spolužáky. Takže jsem si je příště vzala, nicméně mi pořád v hlavě svítila červená kontrolka, že mě určitě někdo trefí do hlavy a ty děsně drahé brýle mi rozbije, takže jsem se od míče držela ideálně na vzdálenost celé tělocvičny. Kdyby bylo cílem hry vůbec se ho nedotknout, byla bych v ní patrně velmi dobrá. Aby toho nebylo málo, jako bonus mi přibalili ještě astigmatismus. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že je to něco jako astma, a že kvůli tomu nemůžu běhat. Byla jsem docela zklamaná, že můžu.

Svět brýlí je vůbec zajímavě omezující. Když je náhodou nemám, připadám si skoro jako nahá, zato si bez nich užiju spoustu legrace. Nastupuju do špatných autobusů, ignoruju na ulici své známé ještě intenzivněji, než obvykle, a v bazénu skáču na záda cizím klukům (přišlo mu to vtipné; jeho přítelkyně se, kdo ví proč, nesmála). Pokud si je náhodou sundám třeba v hospodě, abych si je otřela, má celý stůl rázem o zábavu postaráno. Začíná to obvykle nevinně: „Jé, ty máš hezký oči! A vlastně seš celá taková hezká, jsem si nikdy nevšim‘.“ Díky, asi? „Půjčíš mi je?“ Pokud podlehnu následnému přemlouvání, s pravděpodobností nad 99,999 % uslyším: „Ty voleee, s tím ty jako vidíš jo? No tak to je hustý. Fuj, dělá se mi špatně. Kolik máš dioptrií?“ Po vyslovení šíleně vysokého čísla se dozvím, kolik dioptrií má dotyčného máma/sestra/nejlepší kamarád/přítelkyně/babička/pradědeček, či že on sám by měl nosit brýle, ale má jenom čtvrtky, takže je to v pohodě. Občas se dotyčný ještě rozhodne vyzkoušet, jak slepá doopravdy jsem, a začne mi mávat rukou před obličejem s hlasitým: „Kolik prstů ti ukazujuuu?“ Ráda bych upozornila, nejsem hluchá, ale slepá, a navíc agresivní, takže hrozí, že vám tu ruku ukousnu, pokud budete mávat dost vytrvale.

Zábavné jsou i návštěvy optometristy, což je škodolibý člověk, který vám před očima šermuje sklíčky a u toho klade záludné dotazy, při kterých si jsem odpovědí ještě méně jistá, než v hodinách matematiky: „Je lepší sklíčko A, nebo sklíčko B? Zhorší se to nějak výrazně, když vám dám sklíčko 1? Jaké je čtvrté písmenko v prvním řádku zleva? Jsou ty tečky víc ostré než na začátku? Co jste měla před týdnem k odpolední svačině? Kolik kilo váží lidská stonožka, když je hladová a na Měsíci je hodně banánů?“ Pokaždé se cítím, jako bych skládala zkoušku z brýlologie. Své normální vidění bych popsala jako HD, nicméně při každé nové čtvrt dioptrii se cítím, jako by můj mozek najednou běžel v 8K – vidím každý lísteček, kamínek na cestě, všechny póry na obličejích lidí okolo. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že takhle někdo reálně vidí bez pomoci. Vlastně mě to trochu děsí.

Zákonitě mě provází taky otázka, proč nenosím čočky. Kdybych měla každé ráno patnáct minut navíc, patrně bych je nosila častěji, než párkrát do roka na ples, ale asi raději budu ošklivější a přispím si. Nehledě na to, že mě provází děsivé opilecké historky, kdy v půl čtvrté ráno hystericky pláču, protože mi nejde z rudého levého oka vyndat čočka, byť jsem si ji vyndala na první pokus a měla bych se rýpat v tom pravém. Ne, děkuji.

Žiju: Se syndromem sněhové vločky

A vy s ním skoro určitě žijete taky. Na rozdíl od generace našich rodičů, kterým odmala v duchu komunismu vštěpovali, že pravděpodobně prožijí zcela průměrný život, poněvadž jsou obyčejní a museli by se hodně snažit, aby vystoupili z řady. Následkem toho v nich vznikla tendence nás vychovávat jako silné a individualistické osobnosti. Proto nám spolu s popkulturou tvrdili, že jsme unikátní, úžasní, vyvolení, žádný cíl není dost velký, sky’s the limit. Když budeme chtít, můžeme změnit svět. A my můžeme!

                                                                          

Nebo ne...?

Ještě když jsem byla malá, myslela jsem si, že svět a lidi kolem mě vlastně neexistují, jelikož jsem si je jenom vymyslela a všechno se odehrává v mojí hlavě, což ze mě vlastně dělá úžasně kreativního člověka, protože co se děje, to by jeden nevymyslel. Časem jsem slevila a přiznala světu vlastní existenci, ale vymýšlet si imaginární lidi a události mě bavilo pořád, čímž jsem se dostala k psaní. Většina tedy už existujících lidí okolo, včetně mojí češtinářky, mě utvrzovalo v tom, že píšu dobře. Vlastně je to jedna z mála věcí, která mi jde nějak nadprůměrně, takže když na mě dolehla volba vysoké školy, padl můj výběr na žurnalistiku, protože pokud mě mají někam vzít, bude to tam. První kámen úrazu se objevil v tom, že mě tam málem nevzali. Druhý problém je, že jakkoli v rámci normální populace píšu dobře, ve třídě je dalších padesát lidí, kteří píšou, no, taky přinejmenším dobře. A to moje dušička egoistického jedináčka těžce nese, protože co na mně dřív bylo výjimečné, to je tady norma a standard. Všichni jsme slepení v jedné sněhové kouli, která shodou okolností zrovna fajn píše.

Vždycky mezi nimi bude existovat někdo, kdo bude chytřejší, bude mít bohatší slovní zásobu, květnatější vyjadřování, větší štěstí na příležitosti, lepší kontakty nebo přinejmenším lesklejší vlasy. A co hůř – nemám skoro žádnou šanci většinu těch věcí změnit. Kromě té poslední. Koupím si jiný šampón. A úplně nejhorší je, že mám lidi ve svojí třídě hrozně ráda, ale na druhou stranu si uvědomuju, že dřív nebo později si pravděpodobně budeme konkurovat. Přeju všem úspěch, ale samozřejmě bych ho chtěla i pro sebe a ostatním ho závidím, což je poněkud schizofrenní, co je ovšem důležitější, nedělá to ze mě zlého člověka. Je důležité umět se radovat z radosti druhých, ale na troše ctižádosti není vůbec nic špatného, naopak je zdravá. Třeba můžeme být úspěšní všichni zároveň. Koneckonců, jsme přece ty skvělé a unikátní sněhové vločky. A já se pomalu začínám smiřovat s tím, že jako samotná vločka svět asi nezměním. Ale i malá vločka může být součástí velké laviny, která už ho mění docela snadno.

Píšu: Fejeton

Vzhledem k tomu, že studuju žurnalistiku a teoretickou náplní mého budoucího zaměstnání by mělo být psaní, musím k získání tolik potřebných kreditů občas něco napsat. Fejetony nepíšu ráda, protože málokdy najdu vhodný námět, ale tentokrát si myslím, že jsem se do žánru i docela strefila (a na rozdíl od většiny mých ostatních prací není úplně celej vymyšlenej). Původně se jmenoval „Jak jsem si nenazvracela do klobouku“, nicméně ta historka v něm nakonec není. Jednak proto, že paní docentka, která ho bude číst, nemusí vědět všechno, ale hlavně kvůli tomu, že by to vypadalo, že mám problém s alkoholem. To je sice prý u novinářů dost normální, není však normální mít ten problém už ve druhém semestru. Takže tak.

________________________________________________________________________

Klobouk dělá dámu, nebo dělá dáma klobouk?

Onehdy jsem slyšela povzdech, jaká je to škoda, že už se v dnešní době skoro nenosí klobouky, vždyť je to přece takový elegantní doplněk, z každé dívky udělá dámu a z muže gentlemana. Ač tuto tradiční pokrývku hlavy rozhodně preferuji před tolik moderními kšiltovkami, snapbacky a kdo ví jakými hučkami ještě, pořídila jsem si svůj první klobouk teprve nedávno. Je černý, vlněný, s tak akorát širokou krempou a nevyrobila ho modistka, nýbrž drobné ručičky čínských holčiček za misku rýže na den. Což mi radost z něj rozhodně nezkazí, jelikož jsem nad touto koupí váhala skoro rok. Není to na mě moc extravagantní? Budu ho mít k čemu nosit? Vyřešil to za mě nečekaný únorový sníh, při kterém jsem si nechtěla koupit třetí deštník. Hrdě jsem si ho nasadila ještě v nákupním centru a cítila se jako pravá mondénní dáma.

Takový klobouk má při nošení spoustu zřejmých i méně zjevných výhod, ovšem i nevýhod. Tak například, spolu se sluchátky tvoří naprosto dokonalý filtr proti lidem. Pokud si ho dostatečně narazím do čela a uzavřu se do světa hudby, nemají šanci otravní lidé v metru, uvřískané děti, nepohodlní známí ani prodavači čehokoliv. Přes deseticentimetrovou krempu a devadesát decibelů v uších nemají šanci upoutat mou pozornost, což zlepšuje kvalitu mého života asi o 200 %. Na druhou stranu to také nepatrně zvyšuje možnost, že mě srazí tramvaj, protože si jí nevšimnu. To už je ale daň, kterou jsem ochotná zaplatit.

Klobouk také významně tříbí reflexy. S těmi jsem sice nikdy neměla problémy, vybíjená byl jediný sport, který mi kdy šel, a to ne proto, že bych uměla chytit míč, ale kvůli tomu, že jsem mu dokázala velmi rychle uhnout. Rozhodně ne ale tak rychle, jako v metru na eskalátorech chytám svůj klobouk, protože vítr fouká zrovna v tom úhlu, kdy mi ho spolehlivě strhne z hlavy během několik milisekund. Mohla bych si ho sice držet preventivně, jelikož minimálně mírný vánek duje pokaždé, když po nich jedu, to by ovšem nebyla taková zábava, že. Moment překvapení je klíčový a cítím, že brzy budou mé reflexy natolik bystré, až zvládnu chytat mouchy za letu a svévolně zpomalovat čas, skoro jako v Matrixu.

Tím však kloboukové trable nekončí. Chrání mě sice docela obstojně před sněhem a deštěm, ovšem méně bystrý člověk pokaždé potřebuje připomenout, že než si posléze v tramvaji otevře knihu, měl by si klobouk nejdříve oklepat, pokud nechce mít pět velkých kapek uprostřed stránky, jednu za každou přeháňku, kdy už se mi to stalo. Etiketa praví, že dáma v místnosti nemusí smeknout, podle mě možná ani nemůže. Nevím totiž, jak ostatní dámy, já mám obvykle po sundání klobouku naprosto příšerný vlasy. Můžu si je ráno aranžovat, jak se mi zachce, stejně mi je připlácne k hlavě a rozcuchá. Nejsem si ale jistá, jestli si Guth-Jarkovský nebo Ladislav Špaček někdy zkusili sedět dvě hodiny ve vytopené kavárně s vlněnou pokrývkou hlavy. Protože to už se vůbec nedá. To radši přetrpím nedokonalou frizúru. Zkusila jsem podobný experiment vlastně jen jednou: po čtvrt hodině jsem měla tendence otevřít okno, byť bylo venku minus deset a ostatní ani neodkládali svetry, po půl hodině mi začal otékat mozek, po tři čtvrtě mě neskutečně svědila hlava, a po hodině, no, potom jsem svůj boj s etiketou prohrála a sundala si ho. S ještě příšernějšími vlasy než obvykle, samozřejmě.

Žiju: V Praze, kde je prý blaze

...a jak by podotkla moje babička, draze, beruško, draze. Jednou z negativních vlastností našeho hlavního města jsou všudypřítomná lákadla, která mi během studií neumožňují ušetřit snad ani jedinou korunu. Vždycky existuje zajímavý podnik, kde jsem ještě nejedla nebo neměla kafe, divadlo, výstava nebo koncert, které jsem ještě neviděla. A když se na konci měsíce zapřísáhnu, že si budu kupovat vážně už jenom jídlo, spiknou se proti mně všechny obchody s oblečením, obuví a kosmetikou v celé Praze, zhatí můj plán na spořádaný nekonzumní život a já si opět prožiju týden o skromných dávkách pečiva a čínských polívkách. Alespoň se do toho nového oblečení vejdu.

Ač v naší stověžaté metropoli trávím přibližně 24 dní v měsíci, oficiálně ji nesmím označovat za svůj domov. Byť bych mohla polemizovat o tom, jestli se za domov naopak dá označit místo, kam se přijíždím zhruba jen najíst, vyspat a přesvědčit rodiče o tom, že jsem ještě naživu, jim na tom záleží. Obávám se, že pokud se před nimi ještě jednou zmíním, že pojedu domů, teda err... zpátky do Prahy, bez milosti mě vydědí a v duchu tradičního českého Kde domov můj rozšířím řady bezdomovců definitivně. Kdo mě bude zásobovat sušenými rajčaty, drahými džusy a tuňákem potom, to nemám tušení.

Začala jsem ovšem mít pochopení pro absolutní pragocentrismus Pražáků. Je totiž dost obtížné mu nepodléhat, když se většina důležitých věcí koná půl hodiny metrem od vás, přes ulici máte nonstop Tesco a možnost objednat si cokoliv domů v kteroukoliv denní dobu. Zatímco ještě před půl rokem bych účast na akcích v Brně alespoň zvažovala, teď se o nich buď nedozvím, nebo se shovívavě zasměju. Během uplynulých šesti měsíců jsem se tak kulturní události mimo Prahu zúčastnila jednou, a to ještě jen pokud se dá ples gymnázia s přivřenýma očima označit za kulturní událost. Co se neděje v Praze, jako by se nedělo vůbec.

Zároveň řeším tradiční problémy čerstvé náplavy – za Lítačku sice nelobbuju, pro mě je to legitka nebo tramvajenka, zato však tápu v dilematu mezi označením Ípák a Pavlák. Když si chce někdo dát sraz na Karláku, třikrát se ujistím, že myslí to náměstí a ne most. I městská hromadná doprava skrývá mnohé nástrahy, dveře v metru se otevírají, když to nečekám, naopak v tramvaji se tvrdohlavě neotevírají, když to čekám. S předsudkem o orientačním nesmyslu čerstvých přistěhovalců bojuji statečně, nicméně neprohrávám ho jen díky existenci GPS v telefonu.

A co je nejhorší! Ještě jsem jako správná náplavka neměla sraz pod koněm. A to si ho tam prej dává každej.