Dostala
jsem je ve druhé třídě, takže si vlastně už moc nepamatuju, jaké to je, žít bez
nich. Paralelní vesmír, kde se každé ráno vzbudím jako v reklamě, protřu si oči
a – vidím. Žádné šátrání po brýlích, žádná čtvrthodinka v koupelně u
zrcadla se saháním do očí, nasazováním čoček, škrábáním v očích, opětovném
nasazování čoček. Určitě je to i jinak skvělý vesmír, kde holky během
menstruace nosí bílé kalhoty, váš účes stále drží a kamarádky nosí Perwoll i do
divadla v malém psaníčku.
Ač
mi brýle opravily zrak, myslím, že v nich tkví podstata toho, proč mi tak
nejdou sporty. V sedmi letech mi maminka vštípila, že je to hodně drahá
věc, takže se nemám opovažovat je rozbít. Na hodinu tělocviku jsem si je teda
sundala, jenže předpokladem toho, abyste nebyli úplně marní v míčových
sportech, je, no, alespoň vidět míč. A já viděla sotva nějaké
barevné šmouhy, které představovaly moje spolužáky. Takže jsem si je příště
vzala, nicméně mi pořád v hlavě svítila červená kontrolka, že mě určitě
někdo trefí do hlavy a ty děsně drahé brýle mi rozbije, takže jsem se od míče
držela ideálně na vzdálenost celé tělocvičny. Kdyby bylo cílem hry vůbec se ho
nedotknout, byla bych v ní patrně velmi dobrá. Aby toho nebylo málo, jako
bonus mi přibalili ještě astigmatismus. Když jsem byla mladší, myslela jsem si,
že je to něco jako astma, a že kvůli tomu nemůžu běhat. Byla jsem docela
zklamaná, že můžu.
Svět
brýlí je vůbec zajímavě omezující. Když je náhodou nemám, připadám si skoro
jako nahá, zato si bez nich užiju spoustu legrace. Nastupuju do špatných
autobusů, ignoruju na ulici své známé ještě intenzivněji, než obvykle, a
v bazénu skáču na záda cizím klukům (přišlo mu to vtipné; jeho přítelkyně
se, kdo ví proč, nesmála). Pokud si je náhodou sundám třeba v hospodě,
abych si je otřela, má celý stůl rázem o zábavu postaráno. Začíná to obvykle
nevinně: „Jé, ty máš hezký oči! A vlastně seš celá taková hezká, jsem si nikdy
nevšim‘.“ Díky, asi? „Půjčíš mi je?“ Pokud podlehnu následnému přemlouvání,
s pravděpodobností nad 99,999 % uslyším: „Ty voleee, s tím ty jako
vidíš jo? No tak to je hustý. Fuj, dělá se mi špatně. Kolik máš dioptrií?“ Po
vyslovení šíleně vysokého čísla se dozvím, kolik dioptrií má dotyčného
máma/sestra/nejlepší kamarád/přítelkyně/babička/pradědeček, či že on sám by měl
nosit brýle, ale má jenom čtvrtky, takže je to v pohodě. Občas
se dotyčný ještě rozhodne vyzkoušet, jak slepá doopravdy jsem, a začne mi mávat
rukou před obličejem s hlasitým: „Kolik prstů ti ukazujuuu?“ Ráda bych
upozornila, nejsem hluchá, ale slepá, a navíc agresivní, takže hrozí, že vám tu
ruku ukousnu, pokud budete mávat dost vytrvale.
Zábavné
jsou i návštěvy optometristy, což je škodolibý člověk, který vám před očima
šermuje sklíčky a u toho klade záludné dotazy, při kterých si jsem odpovědí
ještě méně jistá, než v hodinách matematiky: „Je lepší sklíčko A, nebo
sklíčko B? Zhorší se to nějak výrazně, když vám dám sklíčko 1? Jaké je čtvrté
písmenko v prvním řádku zleva? Jsou ty tečky víc ostré než na začátku? Co
jste měla před týdnem k odpolední svačině? Kolik kilo váží lidská stonožka,
když je hladová a na Měsíci je hodně banánů?“ Pokaždé se cítím, jako bych
skládala zkoušku z brýlologie. Své normální vidění bych popsala jako HD,
nicméně při každé nové čtvrt dioptrii se cítím, jako by můj mozek najednou
běžel v 8K – vidím každý lísteček, kamínek na cestě, všechny póry na
obličejích lidí okolo. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že takhle někdo reálně
vidí bez pomoci. Vlastně mě to trochu děsí.
Zákonitě mě provází taky otázka, proč nenosím čočky. Kdybych měla každé ráno patnáct minut navíc, patrně bych je nosila častěji, než párkrát do roka na ples, ale asi raději budu ošklivější a přispím si. Nehledě na to, že mě provází děsivé opilecké historky, kdy v půl čtvrté ráno hystericky pláču, protože mi nejde z rudého levého oka vyndat čočka, byť jsem si ji vyndala na první pokus a měla bych se rýpat v tom pravém. Ne, děkuji.