Žiju: S hejtry a hejty

„Koukal jsem na ten tvůj blog. Je pěkně hnusnej.“

I know, right? Kdybych ho chtěla mít pěknej, dala bych si sem nějakou krásnou roztomilou šablonu plnou kytiček, poníků a patkovýho písma a první článek by obsahoval video, kde se pět minut usmívám do kamery. Bohužel, pokud nejste fashion bloggerka, vzhledem blogu uděláte dojem akorát na grafiky a web designery, nehledě na to, že nezakryje, když píšete blbě. A o obsah by mělo jít především, i když chápu, že v 21. století spousta lidí nezvládne zpracovat psaný text a radši si pustí to video, kde zmalovaná holka pět minut vykládá o rtěnkách nebo nerdík hraje po stodvacáté Mafii 2.

Nehledě na to, viděli jste snad někdy eskalátor, co by byl pěknej? Ne. Všechny jsou šedý, depresivní, žerou tkaničky u bot, když je potřebujete, tak nejezděj, a minimálně jednou se vám zdálo, že z nich padáte a se škubnutím jste se probudili. Já jsem taky šedá a depresivní a moc líná na to, abych vymýšlela a tvořila oku lahodící vzhled. Vrcholem mojí snahy je zarovnat si text do bloku. Takže sorry, jestli jste ode mě čekali umělecké dílo. Já ho od sebe teda nečekala.

Život mě naučil nečekat od ničeho a nikoho příliš mnoho. Dřív jsem měla na všechny vysoké nároky a ty nejvyšší na sebe, což ze mě dělalo vystresovanou trosku, která se hroutila z každé trojky z matiky, pupínku a ujetého autobusu (takže tak třikrát denně). Časem jsem ovšem zjistila, že mít nízká očekávání se vyplatí – pak vás lidé můžou překvapit jen pozitivně, a pokud nesplní ani ty minimální nároky, můžete je plným právem nenávidět. A co víc, tu nenávist si pořádně užít. Lidi mi sice občas tvrdí, že jsem hodně negativní, ale myslím, že jsem akorát realista a dokážu z negativismu těžit.

To, že někoho pochválíte, udělá radost především adresátovi, ale takový upřímně vypuštěný jed zahřeje u srdíčka hlavně vás. Proto chci v ulicích víc tlustých holek v legínách s obočím namalovaným lihovkou. Víc hipsterů s drdůlkem a ponožkama v sandálech. Víc turistů fotících si Národní divadlo, zrovna když spěchám a můžu je rozrážet lokty a kabelkou. Víc dementních lidí v diskuzích na facebooku a Novinkách. Někdo má jako duševní potravu Platóna, já se koukám na reklamy Alzy a živím se tím, jak hrozné, marné a idiotské mohou věci být. Pomáhá to. Takže krásný nenávistný den i vám.