Bát se je prý přirozené a znak toho, že máte pud
sebezáchovy. Jestli je to pravda, jsem zřejmě nejpřirozenější a nejopatrnější
člověk na světě. Kromě relativně běžných fobií, jako je strach z výšky,
smrti nebo hmyzu, mi život znepříjemňuje především jedna konkrétní, a to fobie
z lidí. Lidem se totiž na rozdíl od výškových budov nebo brouků nedá nijak
vyhnout, naopak jsou pro přežití ve společnosti poněkud zásadní.
Nezvládám mluvit na veřejnosti, byť je veřejností pouhá
třída ve škole, kde polovina lidí spí a druhá polovina stejně neposlouchá, co
říkám. Můžu si projev dvacetkrát zkusit před zrcadlem, vyšperkovat ho úžasně propracovanými a vtipnými frázemi, a když dojde na věc, můj mozek ohlásí výpadek proudu a já
se uchýlím k blábolení, eeeh, takže, prostě, vlastně, v podstatě,
děkuji za pozornost. Nedej bože, aby snad v publiku někdo doopravdy
poslouchal a zeptal se mě na otázku, na kterou nejsem připravená. Tato
vlastnost poněkud komplikuje taky situace, kdy se mám cizímu člověku prodat na
nějakém osobním pohovoru. Samotný stres z toho, že mluvím s někým,
koho jsem potkala před pěti minutami, naprosto zastíní to, že jsem vlastně
chytrá, úžasná, šikovná a každý mě ve své firmě potřebuje.
Nenávidím i telefonování. Ještě s odporem přežiju, když
ho mám zvednout, ale nepřichází v úvahu, abych někomu volala já. „Musíš si
prostě říct, že ten člověk na druhý straně nesnáší telefonování úplně stejně
jako ty,“ říkali, „nebo si prostě nacvič, co řekneš, a drž se scénáře.“ Osoba
na druhé straně ovšem obvykle nespolupracuje a od scénáře se naprosto odchýlí,
zatímco já pochoduji nervózně po bytě, potí se mi ruce, obličej, potí se mi
všechno a cosi rozpačitě koktám. Proto se telefonním hovorům téměř bez výjimek
vyhýbám a v menší míře si tuto hereckou etudu odbývám pokaždé i tehdy,
když píšu někomu cizímu mail nebo zprávu na facebooku, kterou samozřejmě
přibližně stokrát upravím, i když recipient věnuje jejímu čtení zhruba půl
minuty a je mu její důmyslná formulace úplně ukradená. Tato varianta navíc zahrnuje to, že si zprávu po
odeslání tak dvacetkrát přečtu s tím, že si druhá strana zaručeně musí
myslet, že jsem idiot a nikdy na ni neodpoví.
Byť jsem se jako dítě naopak spíš předváděla, jakési náznaky
byly patrné už tehdy. Pokud u nás byla návštěva, radši jsem tři hodiny nešla na
záchod a nevystrčila nos z pokoje, abych náhodou nepotkala někoho cizího. Rodiče,
v marné snaze vychovat ze mě samostatnou bytost, mi občas vrazili
dvacetikorunu, ať si dojdu sama koupit zmrzlinu nebo samolepky. Normální děti
se zřejmě překonají, seberou se a na paní prodavačku roztomile zašišlají, že si
dají jahodovou, já však dilema řešila zásadně prohlášením, že na tu zmrzlinu vlastně
nemám vůbec chuť – nicméně trauma z toho, že nemám samolepky s Harrym
Potterem, ve mně hlodá doteď.
Naštěstí! pro asociály jako já v moderní internetové
době existují nejrůznější služby, které umožňují vyřídit základní záležitosti i
bez toho, abych musela jednat s živou osobou. Jen díky Dáme jídlo, Známý
lékař, Rohlíku, Uberu a podobným jsem na sociální fóbii ještě neumřela, ať už
hlady nebo kvůli tomu, že mi ujelo poslední metro někde na Hájích a vůbec nevím,
kde jsem a jak se dostat domů bez toho, abych se musela někoho zeptat, nedej
bože telefonovat na dispečink taxíků.
Žádné komentáře:
Okomentovat