...a jak by
podotkla moje babička, draze, beruško, draze. Jednou z negativních vlastností
našeho hlavního města jsou všudypřítomná lákadla, která mi během studií
neumožňují ušetřit snad ani jedinou korunu. Vždycky existuje zajímavý podnik,
kde jsem ještě nejedla nebo neměla kafe, divadlo, výstava nebo koncert, které
jsem ještě neviděla. A když se na konci měsíce zapřísáhnu, že si budu kupovat
vážně už jenom jídlo, spiknou se proti mně všechny obchody s oblečením,
obuví a kosmetikou v celé Praze, zhatí můj plán na spořádaný nekonzumní
život a já si opět prožiju týden o skromných dávkách pečiva a čínských polívkách. Alespoň se do toho nového oblečení vejdu.
Ač v naší stověžaté
metropoli trávím přibližně 24 dní v měsíci, oficiálně ji nesmím označovat
za svůj domov. Byť bych mohla polemizovat o tom, jestli se za domov naopak dá
označit místo, kam se přijíždím zhruba jen najíst, vyspat a přesvědčit rodiče o
tom, že jsem ještě naživu, jim na tom záleží. Obávám se, že pokud se před nimi ještě
jednou zmíním, že pojedu domů, teda err... zpátky do Prahy, bez milosti mě
vydědí a v duchu tradičního českého Kde domov můj rozšířím řady bezdomovců
definitivně. Kdo mě bude zásobovat sušenými rajčaty, drahými džusy a tuňákem potom, to nemám tušení.
Začala jsem
ovšem mít pochopení pro absolutní pragocentrismus Pražáků. Je totiž dost
obtížné mu nepodléhat, když se většina důležitých věcí koná půl hodiny metrem
od vás, přes ulici máte nonstop Tesco a možnost objednat si cokoliv domů v kteroukoliv denní dobu. Zatímco ještě před půl rokem bych účast na akcích v Brně alespoň zvažovala, teď se o nich buď nedozvím, nebo se shovívavě zasměju.
Během uplynulých šesti měsíců jsem se tak kulturní události mimo Prahu zúčastnila
jednou, a to ještě jen pokud se dá ples gymnázia s přivřenýma očima
označit za kulturní událost. Co se neděje v Praze, jako by se nedělo vůbec.
Zároveň řeším
tradiční problémy čerstvé náplavy – za Lítačku sice nelobbuju, pro mě je to
legitka nebo tramvajenka, zato však tápu v dilematu mezi označením Ípák a
Pavlák. Když si chce někdo dát sraz na Karláku, třikrát se ujistím, že myslí to
náměstí a ne most. I městská hromadná doprava skrývá mnohé nástrahy, dveře v metru
se otevírají, když to nečekám, naopak v tramvaji se tvrdohlavě
neotevírají, když to čekám. S předsudkem o orientačním nesmyslu čerstvých
přistěhovalců bojuji statečně, nicméně neprohrávám ho jen díky existenci GPS v telefonu.
A co je
nejhorší! Ještě jsem jako správná náplavka neměla sraz pod koněm. A to si ho tam prej dává každej.
Žádné komentáře:
Okomentovat