Žiju: Jako brejlounek

Dostala jsem je ve druhé třídě, takže si vlastně už moc nepamatuju, jaké to je, žít bez nich. Paralelní vesmír, kde se každé ráno vzbudím jako v reklamě, protřu si oči a – vidím. Žádné šátrání po brýlích, žádná čtvrthodinka v koupelně u zrcadla se saháním do očí, nasazováním čoček, škrábáním v očích, opětovném nasazování čoček. Určitě je to i jinak skvělý vesmír, kde holky během menstruace nosí bílé kalhoty, váš účes stále drží a kamarádky nosí Perwoll i do divadla v malém psaníčku.

Ač mi brýle opravily zrak, myslím, že v nich tkví podstata toho, proč mi tak nejdou sporty. V sedmi letech mi maminka vštípila, že je to hodně drahá věc, takže se nemám opovažovat je rozbít. Na hodinu tělocviku jsem si je teda sundala, jenže předpokladem toho, abyste nebyli úplně marní v míčových sportech, je, no, alespoň vidět míč. A já viděla sotva nějaké barevné šmouhy, které představovaly moje spolužáky. Takže jsem si je příště vzala, nicméně mi pořád v hlavě svítila červená kontrolka, že mě určitě někdo trefí do hlavy a ty děsně drahé brýle mi rozbije, takže jsem se od míče držela ideálně na vzdálenost celé tělocvičny. Kdyby bylo cílem hry vůbec se ho nedotknout, byla bych v ní patrně velmi dobrá. Aby toho nebylo málo, jako bonus mi přibalili ještě astigmatismus. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že je to něco jako astma, a že kvůli tomu nemůžu běhat. Byla jsem docela zklamaná, že můžu.

Svět brýlí je vůbec zajímavě omezující. Když je náhodou nemám, připadám si skoro jako nahá, zato si bez nich užiju spoustu legrace. Nastupuju do špatných autobusů, ignoruju na ulici své známé ještě intenzivněji, než obvykle, a v bazénu skáču na záda cizím klukům (přišlo mu to vtipné; jeho přítelkyně se, kdo ví proč, nesmála). Pokud si je náhodou sundám třeba v hospodě, abych si je otřela, má celý stůl rázem o zábavu postaráno. Začíná to obvykle nevinně: „Jé, ty máš hezký oči! A vlastně seš celá taková hezká, jsem si nikdy nevšim‘.“ Díky, asi? „Půjčíš mi je?“ Pokud podlehnu následnému přemlouvání, s pravděpodobností nad 99,999 % uslyším: „Ty voleee, s tím ty jako vidíš jo? No tak to je hustý. Fuj, dělá se mi špatně. Kolik máš dioptrií?“ Po vyslovení šíleně vysokého čísla se dozvím, kolik dioptrií má dotyčného máma/sestra/nejlepší kamarád/přítelkyně/babička/pradědeček, či že on sám by měl nosit brýle, ale má jenom čtvrtky, takže je to v pohodě. Občas se dotyčný ještě rozhodne vyzkoušet, jak slepá doopravdy jsem, a začne mi mávat rukou před obličejem s hlasitým: „Kolik prstů ti ukazujuuu?“ Ráda bych upozornila, nejsem hluchá, ale slepá, a navíc agresivní, takže hrozí, že vám tu ruku ukousnu, pokud budete mávat dost vytrvale.

Zábavné jsou i návštěvy optometristy, což je škodolibý člověk, který vám před očima šermuje sklíčky a u toho klade záludné dotazy, při kterých si jsem odpovědí ještě méně jistá, než v hodinách matematiky: „Je lepší sklíčko A, nebo sklíčko B? Zhorší se to nějak výrazně, když vám dám sklíčko 1? Jaké je čtvrté písmenko v prvním řádku zleva? Jsou ty tečky víc ostré než na začátku? Co jste měla před týdnem k odpolední svačině? Kolik kilo váží lidská stonožka, když je hladová a na Měsíci je hodně banánů?“ Pokaždé se cítím, jako bych skládala zkoušku z brýlologie. Své normální vidění bych popsala jako HD, nicméně při každé nové čtvrt dioptrii se cítím, jako by můj mozek najednou běžel v 8K – vidím každý lísteček, kamínek na cestě, všechny póry na obličejích lidí okolo. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že takhle někdo reálně vidí bez pomoci. Vlastně mě to trochu děsí.

Zákonitě mě provází taky otázka, proč nenosím čočky. Kdybych měla každé ráno patnáct minut navíc, patrně bych je nosila častěji, než párkrát do roka na ples, ale asi raději budu ošklivější a přispím si. Nehledě na to, že mě provází děsivé opilecké historky, kdy v půl čtvrté ráno hystericky pláču, protože mi nejde z rudého levého oka vyndat čočka, byť jsem si ji vyndala na první pokus a měla bych se rýpat v tom pravém. Ne, děkuji.