A vy s ním skoro
určitě žijete taky. Na rozdíl od generace našich rodičů, kterým odmala
v duchu komunismu vštěpovali, že pravděpodobně prožijí zcela průměrný
život, poněvadž jsou obyčejní a museli by se hodně snažit, aby vystoupili z
řady. Následkem toho v nich vznikla tendence nás vychovávat jako silné a
individualistické osobnosti. Proto nám spolu s popkulturou tvrdili, že
jsme unikátní, úžasní, vyvolení, žádný cíl není dost velký, sky’s the limit.
Když budeme chtít, můžeme změnit svět. A my můžeme!
Nebo ne...?
Ještě když jsem byla
malá, myslela jsem si, že svět a lidi kolem mě vlastně neexistují, jelikož jsem
si je jenom vymyslela a všechno se odehrává v mojí hlavě, což ze mě
vlastně dělá úžasně kreativního člověka, protože co se děje, to by jeden
nevymyslel. Časem jsem slevila a přiznala světu vlastní existenci, ale vymýšlet
si imaginární lidi a události mě bavilo pořád, čímž jsem se dostala
k psaní. Většina tedy už existujících lidí okolo, včetně mojí češtinářky,
mě utvrzovalo v tom, že píšu dobře. Vlastně je to jedna z mála věcí,
která mi jde nějak nadprůměrně, takže když na mě dolehla volba vysoké školy,
padl můj výběr na žurnalistiku, protože pokud mě mají někam vzít, bude to tam.
První kámen úrazu se objevil v tom, že mě tam málem nevzali. Druhý problém je, že jakkoli
v rámci normální populace píšu dobře, ve třídě je dalších padesát lidí,
kteří píšou, no, taky přinejmenším dobře. A to moje dušička egoistického
jedináčka těžce nese, protože co na mně dřív bylo výjimečné, to je tady norma a
standard. Všichni jsme slepení v jedné sněhové kouli, která shodou
okolností zrovna fajn píše.
Vždycky mezi nimi bude
existovat někdo, kdo bude chytřejší, bude mít bohatší slovní zásobu,
květnatější vyjadřování, větší štěstí na příležitosti, lepší kontakty nebo přinejmenším lesklejší vlasy. A co hůř – nemám
skoro žádnou šanci většinu těch věcí změnit. Kromě té poslední. Koupím si jiný
šampón. A úplně nejhorší je, že mám lidi ve svojí třídě hrozně ráda, ale na
druhou stranu si uvědomuju, že dřív nebo později si pravděpodobně budeme
konkurovat. Přeju všem úspěch, ale samozřejmě bych ho chtěla i pro sebe a
ostatním ho závidím, což je poněkud schizofrenní, co je ovšem důležitější,
nedělá to ze mě zlého člověka. Je důležité umět se radovat z radosti
druhých, ale na troše ctižádosti není vůbec nic špatného, naopak je zdravá.
Třeba můžeme být úspěšní všichni zároveň. Koneckonců, jsme přece ty skvělé a
unikátní sněhové vločky. A já se pomalu začínám smiřovat s tím, že jako
samotná vločka svět asi nezměním. Ale i malá vločka může být součástí velké
laviny, která už ho mění docela snadno.
Žádné komentáře:
Okomentovat