Píšu: Fejeton

Vzhledem k tomu, že studuju žurnalistiku a teoretickou náplní mého budoucího zaměstnání by mělo být psaní, musím k získání tolik potřebných kreditů občas něco napsat. Fejetony nepíšu ráda, protože málokdy najdu vhodný námět, ale tentokrát si myslím, že jsem se do žánru i docela strefila (a na rozdíl od většiny mých ostatních prací není úplně celej vymyšlenej). Původně se jmenoval „Jak jsem si nenazvracela do klobouku“, nicméně ta historka v něm nakonec není. Jednak proto, že paní docentka, která ho bude číst, nemusí vědět všechno, ale hlavně kvůli tomu, že by to vypadalo, že mám problém s alkoholem. To je sice prý u novinářů dost normální, není však normální mít ten problém už ve druhém semestru. Takže tak.

________________________________________________________________________

Klobouk dělá dámu, nebo dělá dáma klobouk?

Onehdy jsem slyšela povzdech, jaká je to škoda, že už se v dnešní době skoro nenosí klobouky, vždyť je to přece takový elegantní doplněk, z každé dívky udělá dámu a z muže gentlemana. Ač tuto tradiční pokrývku hlavy rozhodně preferuji před tolik moderními kšiltovkami, snapbacky a kdo ví jakými hučkami ještě, pořídila jsem si svůj první klobouk teprve nedávno. Je černý, vlněný, s tak akorát širokou krempou a nevyrobila ho modistka, nýbrž drobné ručičky čínských holčiček za misku rýže na den. Což mi radost z něj rozhodně nezkazí, jelikož jsem nad touto koupí váhala skoro rok. Není to na mě moc extravagantní? Budu ho mít k čemu nosit? Vyřešil to za mě nečekaný únorový sníh, při kterém jsem si nechtěla koupit třetí deštník. Hrdě jsem si ho nasadila ještě v nákupním centru a cítila se jako pravá mondénní dáma.

Takový klobouk má při nošení spoustu zřejmých i méně zjevných výhod, ovšem i nevýhod. Tak například, spolu se sluchátky tvoří naprosto dokonalý filtr proti lidem. Pokud si ho dostatečně narazím do čela a uzavřu se do světa hudby, nemají šanci otravní lidé v metru, uvřískané děti, nepohodlní známí ani prodavači čehokoliv. Přes deseticentimetrovou krempu a devadesát decibelů v uších nemají šanci upoutat mou pozornost, což zlepšuje kvalitu mého života asi o 200 %. Na druhou stranu to také nepatrně zvyšuje možnost, že mě srazí tramvaj, protože si jí nevšimnu. To už je ale daň, kterou jsem ochotná zaplatit.

Klobouk také významně tříbí reflexy. S těmi jsem sice nikdy neměla problémy, vybíjená byl jediný sport, který mi kdy šel, a to ne proto, že bych uměla chytit míč, ale kvůli tomu, že jsem mu dokázala velmi rychle uhnout. Rozhodně ne ale tak rychle, jako v metru na eskalátorech chytám svůj klobouk, protože vítr fouká zrovna v tom úhlu, kdy mi ho spolehlivě strhne z hlavy během několik milisekund. Mohla bych si ho sice držet preventivně, jelikož minimálně mírný vánek duje pokaždé, když po nich jedu, to by ovšem nebyla taková zábava, že. Moment překvapení je klíčový a cítím, že brzy budou mé reflexy natolik bystré, až zvládnu chytat mouchy za letu a svévolně zpomalovat čas, skoro jako v Matrixu.

Tím však kloboukové trable nekončí. Chrání mě sice docela obstojně před sněhem a deštěm, ovšem méně bystrý člověk pokaždé potřebuje připomenout, že než si posléze v tramvaji otevře knihu, měl by si klobouk nejdříve oklepat, pokud nechce mít pět velkých kapek uprostřed stránky, jednu za každou přeháňku, kdy už se mi to stalo. Etiketa praví, že dáma v místnosti nemusí smeknout, podle mě možná ani nemůže. Nevím totiž, jak ostatní dámy, já mám obvykle po sundání klobouku naprosto příšerný vlasy. Můžu si je ráno aranžovat, jak se mi zachce, stejně mi je připlácne k hlavě a rozcuchá. Nejsem si ale jistá, jestli si Guth-Jarkovský nebo Ladislav Špaček někdy zkusili sedět dvě hodiny ve vytopené kavárně s vlněnou pokrývkou hlavy. Protože to už se vůbec nedá. To radši přetrpím nedokonalou frizúru. Zkusila jsem podobný experiment vlastně jen jednou: po čtvrt hodině jsem měla tendence otevřít okno, byť bylo venku minus deset a ostatní ani neodkládali svetry, po půl hodině mi začal otékat mozek, po tři čtvrtě mě neskutečně svědila hlava, a po hodině, no, potom jsem svůj boj s etiketou prohrála a sundala si ho. S ještě příšernějšími vlasy než obvykle, samozřejmě.